« Úvod | REQUIEM PRO KUŘÁTKO »

Ďábel jménem inkvizice



Inkvizice...
To slovo je tajemné, vbuzuje v nás úzkost a pocit nebezpečí, aniž bychom si byli schopni uvědomit si plný význam jeho děsivé minulosti.
Je ostré, hranaté, převalujeme ho s nechutí na jazyku a přemýšlíme, proč se nám tolik příčí.
A najednou pochopíme- to slovo má kovovou příchuť krve.
Sladkou...
...a zároveň slanou...
Ta chuť se nám rozlévá po celých ústech a my ho chceme vyplivnout...
Ale co všechno vlastně to slovo představuje?
Co všechno se skrývá pod těmi několika písmeny, která spojena v jedno slovo utvářela po několik staletí dějiny?

HISTORIE INKVIZICE

Inkvizice pochází z latinského slova inquisito, které vzniklo z "inquaerere", to znamená zjišťovat.
Byla právní institucí katolické církve a nebo španělských a portugalských panovníků a jejím úkolem bylo vypořádat se s kacířstvím (nebo také "herezí"). Ale vezměme to všechno hezky od začátku...

Inkvizice vznikla ve středověku a to někdy v polovině 12.století.
Byla vlastně odpovědí katolické církve na rostoucí vliv heretických hnutí jako byli např. kataři (od 40.let 12.st.) nebo valdenští (od 70.let 12.st.). Církev totiž viděla v takovýchto hnutích nebezpečí a to se samozřejmě v boji o moc snažila potlačit už v zárodku. Taková hnutí ohorožovala základ celé křesťanské víry a protivila se základním křesťanským pravdám.

Existovalo několik druhů inkvizice, historikové je obvykle dělí na biskupskou a papežskou inkvizici.
První institucí středověké inkvizice byla biskupská, kterou ustanovil r. 1184 bulou
Ad abolendam papež Lucius III. Tato instituce měla odpovědět na katarskou herezi v jižní Francii. Z mnoha důvodů však tato inkvizice nebyla funkční, mj. proto, že bula ustanovovala, že obviněný má znát jméno žalobce, což často vedlo k vyřizování účtů ještě před proběhnutím soudu.
Roku 1215 stvrdil reformní program 4.lateránského koncilu exkomunikaci valdenských. Toto hnutí bylo pro tehdejší společnost destabilizující a přímo ohrožovalo nauku církve. S tímto jsou spojováný počátky inkvizice papežské. Řízením inkvizice byli většinou pověřování příslušníci nejmladších žebravých řádů jako byli dominikáni a františkáni.
Masové pronásledování čarodějnic ale hlavně podpořila bula Summis desiderantes affectibus z roku 1484, kterou potvrdil papež Inocenc VIII. Tou nejen stvrdil existenci čarodějnictví, ale také podpořil inkvizici v severním Německu.

Od 13.století se inkvizice začala šířit z Německa do Skandinávie, ale v severní Evropě nebyla inkvizice tak přísná, jako v jižních zemích. Ve Skandinávii neměla téměř žádný vliv snad kromě jednoho vážnějšího případu šílenství okolo čarodějnic a to ve středošvédském městečku Mora, kde bylo popraveno 70 čarodějnic. Podobně jako v níže posaném procesu v Salemu i zde byla obvinění položena na základech svědectvích dětí.
Ačkoli dnes panuje všeobecná představa, že na hranicích končily hlavně chudé ženy, které někdo obvinil z hereze a čarodějnictví kvůli křivému pohledu nebo kvůli džbánku mléka navíc, bylo obvinění z hereze či podporování heretiků nebezpečné i pro šlechtu. Prostě obvinění z čarodějnictví byl dobrý způsob, jak se zbavit nenáviděného souseda...
A z čarodějnictví se tak stala mánie.

Jednotlivé druhy inkvizice měly své způsby vyšetřování.
Obviněný mohl mít svého advokáta avšak byl-li odsouzen, advokátovi byla nadále zakázána advokátní činnost. I z toho vyplývá, že hlavním úkolem inkviztorů bylo přivést obviněného k doznání.
Všemi prostředky...

Roku 1252 byla ustanovena bula Ad extirpanda, která zmocňovala inkvizitory užívat práva útrpného v případě, že obžalovaný odmítl vypovídat. Sice zakazovala vynášet závažné tresty jako konfiskaci majetku, doživotní žalář nebo smrt bez souhlasu místního biskupa, ale postupy světských soudů byly oproti těm inkvizičním mírné. Postupy, které způsobovaly zmrzačení či při kterých teklo příliš mnoho krve nebo vedly ke smrti byly zakázány, avšak ani to nezmírnilo muka, která museli všichni ti lidé prožít.
Děsivé a nelidské mučení je vůbec nejznámnější a v historických filmech často zpracovávanou částí inkvizice. Oblíbeným mučícím postupem bylo svazování rukou za záda a následné vytažení za ně nešťastníka do výšky, což způsobovalo vymknutí všech kloubů a natažení svalů a to i s doživotními následky. Tento způsob se nazývá "strappado".
Jakmile byl obviněný uvězněn, byl vyslýchán za pomoci těchto metod:
1.byl podroben psychickému nátlaku;
2.byla vyvolávána fyzická bolest;
3.byla nasazená španělská bota;
4.následoval skřipec.

V prvním bodě byla vězni předvedena mučírna a byl podrobně poučen o všech jejích nástrojích hrůzy.Většinou byl v mučírně ponechán 52 hodin, aby měl čas na rozmyšlenou...
Strach a beznaděj, pach krve a stín smrti vznášející se u stropu...
To všechno ho obklopovalo a drásalo jeho mysl.
A všude okolo se na nebožáka šklebily obnažené katovy nástroje bolesti.
Mučírna obsahovala palečnice (užívané k drcení palců u nohou), ježky (válec opatřený železnými bodci přes které bylo potahováno tělo vězně nahoru a dolů), španělské kozly ( k drcení všech palců), stolice (jakási židle osázená hřeby), pomořské čepice (systém řetězů či šňůr utahující se okolo hlavy), drtiče kloubů a nebo třeba žíněné šňůry (ty se zařezávaly hluboko do kůže a masa).
Pokud psychickému nátlaku obžalovaný odolal, přišlo na řadu mučení. Nejdříve mírnější (zde užíváno např. palečnic, které byly hojně rozšířeny u nás), nezabralo-li ani to, přišla opravdová muka...
Španělská bota pracovala na podobném principu co palečnice- akorát drtila většinou celou nohu od kolene dolů. Dvě železné nebo dřevené desky k sobě utahovaly dva veliké šrouby a tím mučivě pomalu drtily holenní a lýtkové kosti.
Finálním stpuněm byl skřipec, na který se člověk natahoval s rukama svázanýma za zády aby došlo k vykloubení končetin. Obvykle takovým skřipcem byl žebřík s bubnovým válcem a provazem. Zostřením bylo v tomto případě pálení boků pomocí loučí nebo svazku svící.

Podle středověké trestní praxe nesmělo být mučení opakováno, pokud se přes to všechno mučený nedoznal. Též se nesměla mučit šlechta, také se nemučily těhotné ženy, děti, osoby duchovní...
Avšak tohle v inkvizici neplatilo.
Pokud se obžalovaný přiznal, jeho majetek propadl církvi a byl odsouzen. Inkvizitoři se samozřejmě snažili, aby se doznal co nejdříve, protože tím šlo na chod věznice jen nezbytné minimum. Ač je to k nevíře, obžalovaný, měl-li peníze, měl šanci dostat alespoň noviny.Do inkvizičního vězení také docházel holič a to dokonce pravidelně. A neměl za to špatný plat. Obžalovaní totiž svůj pobyt ve vězení platili ze svého.

Rozsudek býval vyřčen často až dlouho poté, co soud skončil. Během tohoto období zůstával obviněný ve vězení. Inkvizitoři většinou vyhlašovali rozsudky několika případů najednou a to na "Obecné promluvě", tedy na Sermo generalis.
Ne vždy byla trestem šílená muka, často se stávalo, že obviněný musel podniknout pouť na některé vzdálené svaté místo (jako byl např. Řím) nebo nosil žlutý kříž do konce svého života. Dalšímí "mírnějšími" tresty byla konfiskace majetku, vypovězení ze země, veřejné odvolání nebo žalář (často ale i doživotní).
Upalování u hranice nebo jiné hrozivé způsoby smrti podstupovaly jen ty nejhorší, zatrvzelé případy, které se např. odmítly pokat. Později se ale bohužel rozmohlo takové šílenství, že tzv. "čarodějnice" se usmrcovaly skoro jako na běžícím páse. Popravu nevykonávala církev, ale světská moc.
Základním cílem inkvizitora nebyla vlastně původně smrt obviněného, ale jeho napravení a svedení zpět na tu "správnou" cestu. Důkazem toho byl známý inkvizitor Berard Gui z Francie, který ze svých 700 obžalovaných nechal popravit jen 42. Poprava totiž byla pro inknizitora porážkou, dokázání jeho neschopnosti svést lidi zpátky k dobru.

Roku 1478 vznikla Španělská inkvizice, která spadala přímo pod krále. Jejím zakladatelem byl Ferdinand II. Aragonský.Ten používal víru jako nástroj k vládě a snažil se vyčistit svoji zem od Židů a Maurů. K tomu mu posloužila inkvizice. Ferdinand II. byl velmi zdatným politikem a udržoval stále kontakt s papežským státem, také usiloval o sjednocení Španělska. Přesto si ale dával pozor, aby papež jeho zemi nevládl. Dokonce papež sám byl proti vzniku královské inkvizice v Aragonii, protože pochopil, že by králi sloužila jen k získávání majetku zámožných Židů. Ferdinandovy sny o inkvizici ale nakonec podpořil Sixtus IV., který k tomu byl přinucen různými politickými okolnosmi jako např. expanzí Turků. Ferdinand II. si zřídil i "donašeče", kterým Židé říkali marranos- prasata. Inkviziční úsilí nakonec r. 1492 vyhnalo Židy ze Španělska. Zacházení se Židy nebo třeba muslimy je temným stínem na tváři španělských dějin.
U rozkvětu španělské inkvizice stál Velký ikvizitor Tomás de Torquemada.
Z této inkvizice vzešla ikvizice mexická a peruánská, obě působily až do vzniku jejich samostatnosti. Španělská inkvizice zanikla roku 1834. K velkému překvapení tato ikvizice použila mučení jen málokdy.Časté však byly rozsudky smrti; během let 1480-1808 bylo odsouzeno k smrti 31 912 lidí, 8 800 jen za vlády Torquemada (vládl 18let).


Pod názvem Svatá kongregace obecné inkvizice nebo také Svaté oficium ustanovil roku 1542 papež Pavel III. stálou kongregaci, která se měla starat o víru a zkoumat falešné nebo chybné nauky. Jedním z nejznámnějších procesů této inkvizice byl Galileův v 30.letech 17.století. Též je s ní spojena rozsáhlá cenzura, inkvizice vypracovala a stále rozšiřovala Index zakázané literatury. V 17.století na něm byla minimálně třetina české literatury.

V novověku již význam církve upadal, zvláště díky protestanským reformám, několika na římské církvi nezávislých církví a nebo kvůli absolustickým vládcům, kteří se odmítli dělit o moc s papežem.
Roku 1908 byla kongregace přejmenována Piusem X. na Posvátnou kongregaci svatého Officia, roku 1965 Pavlem VI. na Kongregaci pro nauku víry. V roce 2000 se papež Jan Pavel II. omluvil za hříchy páchané katolíky ve jménu víry. Ty přesto nikdy už nemohou být smazány...


KLADIVO NA ČARODĚJNICE

Malleus maleficarum, pro nás Kladivo na čarodějnice je tzv. "Osudová kniha středověku", která byla sepsána dvěma německými dominikány Jakobem Srengerem a Heinrichem Istitorisem roku 1486. Vytištěna byla o rok později ve Štrasburku.
První dva díly jsou o jednotlivých druzích čarodějnických činností, třetí slouží především inkvizitorům jako návod k přípravě a zahájení procesu a jeho vedení s obviněnými z čarodějnictví.

Kladivo na čarodějnice je vyloženě "protiženské" : "Jde o kacířství čarodějnic, nikoliv kouzelníků, ti nemají zvláštní význam. Je proto správnější nazývati toto kacířství nikoliv kacířstvím kouzelníků, ale převážně čarodějnic, by název byl odvozen od silnějšího. Nechť je veleben Bůh, který dosud ochránil mužské pokolení od takové poskvrny! Vždyť v mužském pokolení se chtěl pro nás narodit a trpět. Proto nás také vyzdvihl."
Přesto však nejslavnější procesy byly právě s muži- pro příklad Lautner.
Kladivo také popíralo zásadu, že překoná-li obviněný všechny stupně mučení, nesmí být již mučen. Podle zkušeného inkvizitora Istitorise se mělo dít právě naopak.
V 19.století napsal o této knize německý historik K.F.Koppen následující: "... co nejdivočejší, nejzvrhlejší obraznost, nejprohnajější jezovitství, nejodpornější sofistika, nejpopštější nelidsko, nejsurovější ukrutnost, nejdravější krvežíznivost co se vymysliti může, obsahuje tato kniha. Psal-li Drakon své zákony krví, je Kladivo psáno jedovatou slinou mnicha šíleného zběsilostí náboženskou, lakotností, chlípností a katanskou ukrutností!"


NEJZNÁMNĚJŠÍ ČARODĚJNICKÉ PROCESY

Čarodějnice ze Salemu:
: Salem (nyní Danvers),U.S.A., stát Massachusetts
: jeden z posledních případů čarodějnické hysterie se odehrál v letech 1642-1693. Byl také nejrozsáhlejším na americkém kontinentě; v průběhu procesů bylo uvězněno 141 osob, 19 jich bylo pověšeno a dvě zemřely před popravou. V těchto procesech se promítly politické a sociální problémy Salemu, potlačená sexuální, generační či rasová nenávist, odpor a vzpoura osob zbavených práv, potlačení práv žen, spory pocházející ještě z Anglie nebo třeba i ergotismus (=otrava námelem) nebo otrava moukou, což vedlo k halucinacím. Dalšími důvody k takové hysterii byla i přehnaná horlivost farníků.


Salem byl městem anglických puritánů, kteří jej založili r. 1626 ještě pod názvem Naumkeag (=indiánsky "Země tří řek"). Přejmenována byla osada na Salem (=z hebrej. šalom- "mír") někdy v červenci 1626.
Pod město Salem (Salem Town) patřila ještě vesnice Salem Village, plně závislá na správě Salem Town. Od r. 1666 žádala město o svolení stavby vlastního kostela, které jim bylo uděleno r. 1672. Vesničané se samozřejmě začali přít v otázce volby duchovního.V té době do Salem Village přicestoval Samuel Parris, který se r. 1689 stal již 4.duchovním této vesnice. Ta se mezitím rozdělila na ty, kteří dál chtěli být závislí na Salem Town a ty, kteří se chtěli osamostatnit. Druhou skupinu vesničanů podporoval sám Parris, který, dá se říct, celou hysterii nevědomky rozpoutal...

Než se stal církevním hodnostářem, byl Parris obchodníkem na Barbadosu, odkud si přivezl dva indiánské otroky Jana a Titubu. Tituba se starala o Parrisovu devítiletou dceru Alžbětu, kterou všichni znali jako Betty, a jeho jedenáctiletou neteř Abigail Williamsovou. Při ošklivém počasí těm dvěma Tituba vyprávěla pověsti woo-doo. Dívkám se příběhy líbily a brzy začaly amatérsky provozovat okultismus. K Betty a Abigail W. se připdalo několik dalších dívek z vesnice: Susannah Sheldonová, Alžběta Boothová, Alžběta Hubbardová, Mary Warrenová, Marry Walcottová, Sarah Churchillová, Mercy Lewisová a Ann Putmanová ml. (dcera Ann Putmanové st.), všechny ve věku od 12 do 20 let. Začaly hádáním budoucnosti jedna druhé a z původně dětské hry se stala nebezpečná magie...
V lednu r. 1692 začala všechna děvčata dostávat záchvaty, lezla do děr, křivila těla a vyluzovala zvláštní zvuky. Dodnes není jasné, zda dívky opravdu věřily, že jsou posedlé, nebo zda se jen pokoušely skrýt svoji účast na magii s Titubou. V únoru byl povolán dr. Griggs, který určil jako diagnózu očarování. Vystrašené dívky nebyly schopné připustit vlastní vinu a tak začaly předkládat církevním hodnostářům jména...

Prvními byly Tituba, Sára Goodová a Sára Osbornová.
Sára Goodová z nedostatků prostředků žebrala, jelikož se její muž nestaral o rodinu, "Goody" Osbornová ("goody"= tehdejší označení pro ženy vyššího společenského postavení), připoutaná na lůžko, zase dříve způsobila pohoršení, protože dovolila svému sluhovi aby s ní žil v domě ještě předtím, než si ho vzala. Tituba byla podezřelá už jen díky svému původu. Všechny tři byly 1.března předvedeny před soudce Salem Town- Johna Hathorna a Jonathana Corwina. Výslechů se účastnily i dívky, které okamžitě, co ženy vstoupily do místnosti, začaly dostávat záchvaty a tvrdily, že duchové žen je napadají nebo se mění v různá zvířata a usedají na trámy místnosti. Obě bělošky popíraly, že by dívkám dělaly cokoliv zlého, ale vystrašená Tituba se přiznala k čarodějnictví. Tvrdila, že škodit dívkám jí nařídil velký černý pes a že je nucena sloužit dvěma kočkám, červené a černé. Na sabaty s Osbornovou a Goodovou prý létala na tyči v doprovodu jejich domácích skřítků. Také tvrdila, že ji předešlou noc Osbornová a Goodová nutily, aby A. Putnamovou ml. napadla nožem a ta to potvrdila s tvrzením, že se jí čarodějnice chystaly uříznout hlavu. Dál Tituba prohlašovala, že v Massachusetts je coven 6 čarodějnic vedených bělovlasým mužem v černém. Druhého dne tvrdila, že k ní onen muž přišel a nutil ji podepsat knihu se smlouvou s ďáblem, kde již bylo 9 podpisů.
Všechny tři obviněné byly zavřeny do žaláře v Bostonu, kde Goodové a Osbornové byly nasazeny okovy, aby jejich duchové dívky netrápily. Slabá Osbornová ve vězení zemřela.
Městští soudci chtěli po dívkách další jména. Ann Putnamovou ml. byla obviněna Martha Coreyová, kterou nenáviděla A.Putnamová st. Ačkoli patřila M. Coreyová do církevního sboru, svědčil proti ní nakonec i její vlastní manžel.
Další ženou byla Rebecca Nurseová, která patřila mezi nejváženější ženy církevního společenství. Avšak soudci a lid (mezi nimi dokonce i příbuzní obviněných) byli tak zfanatizovaní, že dívkám uvěřili. Rebecca N. pak obvinila Ann Putnamovou st., která se připojila k postiženým a tvrdila, že ji sužují duchové Coreyové a Nurseové. Do vězení tedy putovala i Rebecca Nurseová, kde se setkala s Dorcas Goodovou, dcerou Sáry. Ta se prý čarodějnictví naučila od své matky.
Kdo s těmito šílenými procesy otevřeně nesouhlasil byli manželé Jan a Alžběta Proctorovi, majitelé místního hostince. U nich sloužila Mary Warrenová, jedna z postižených dívek, které Proctor pohrozil bitím, jestli s těmi nesmysly nepřestane...
Oba manželé se stali dalšími obětmi...
Při jejich procesu byla ale za čarodějnici označena i jejich služka Mary, protože nechtěla proti p.Proctorové svědčit. A tak se z postižené najednou stala obviněná a dívka neměla jinou možnost než vypovídat. Spolu s ní byly zatčeny i Giles Corey, manžel Marthy Coreyové (již odsouzená), Bridget Bishopová, která byla ostudou Salemu díky sým volnějším mravům, a Abigail Hobbsonová, duševně nevyrovnaná žena. Místo toho, aby soudci přešli doznání A. Hobbsonové jako další výplody jejího chorého mozku, uvěřili jí každé slovo.
Corey se jen tak vzdát nechtěl, ale i toho dívky udolaly.
Ještě předtím, než byli oba manželé Proctorovi uvězněni, stala se dalším terčem Sára Cloyceová, sestra Rebeccy Nurseové, která nevydržela kázání reverenda Parrise, jenž ve své promluvě uznával vinu všech dosud obžalovaných, mj. právě i její sestry. Při jeho kázání utekla z kostela.
Sára Cloyceová byla po tomto výstupu dalším snadným cílem...
Mezitím se k postiženým dívkám přidal i manžel Tituby Jan. Tvrdil, že jej trápí čarodějnice a nutí ho podepsat s ďáblem smlouvu.
21.dubna si začala vymýšlet Abigail Hobbsonová- to vedlo k zatčení dalších 9 lidí. V tu dobu se poprvé stalo, že dívky odvolaly obvinění. Byl to od nich velice dobře promyšlený tah, díky kterému Nehemiah Abbot unikl jisté smrti a dívky si pojistily "opravdovost" svých ostatních obvinění.
30.dubna bylo zatčeno dalších 6 lidí: S. Moreyová, L.Dustinová, S. Martinová, D. Hoarová, P. English (obchodník) a reverend G. Burroughs, který působil jako duchovní v Salem Village před Parrisem a znepřátelil si pár lidí, mj. Ann Putnamovou st. Ann Putnamovou ml. byl obviněn, že je vůdcem čarodějnického covenu kterého popsala Tituba a ostatní to potvrdili. Vzhledem k jeho postavení a titulu se soudci dohodli na diskrétnějším postupu.
Moreyová byla propuštěna, Dustinová zemřela ve vězení. Martinová se dívkám při procesu vysmála, English a jeho žena uprchli do Bostonu.
Dalším obviněným byl John Willard, který předtím pomáhal při zatýkání. Odmítl totiž vydat poslední zatykač a nepodařilo se mu odříkat Modlitbu Páně. Spolu s ním zatkli Georga Jacobse, který od počátku s procesy nesouhlasil, a jeho vnučku Margaret.
U Jacobse pracovala Sára Churchillová, které se nelíbilo obvinit svého zaměstanavatele. Ostatní dívky ji ihned obvinily z čarodějnictví. Sára nejdříve vinu přiznala, ale nakonec se odvolala. Postěžovala si jen, že když někoho obviňuje, poslouchají ji všichni, ale pokud někoho označí nevinným, nevnímá ji nikdo. Na její post žalobkyně tento "drobný" výstup neměl žádný vliv a tak dál setrvávala ve skupině s ostatními postiženými.

V Massachusetts nemohly procesy probíhat, dokud kolonie neobdržela novou výsadní listinu a proto obvinění zůstávali uvězněni bez řádného procesu. V květnu 1692 s touto listinou však přijel nový královský guvernér sir William Phips, který se však zmatky okolo procesů nechtěl zabývat a tak ustanovil zvláštní soudní skupinu "Vyslyšet a usvědčit", která měla čarodějnice soudit.
Na konci května bylo na základě výpovědí dívek uvězněno přibližně 100 lidí.
Martha Carrierová byla první obviněná z Andovery z Massachusetts a jmenovala dalších 43 čarodějnic ze své obce, sama se ale nařčení z čarodějnictví bránila.
Soud "Oyer and Terminer", tedy "Vyslyšet a usvědčit" poprvé zasedl 2.června a procesy popravy příliš neprotahoval. Jako první byla 10.června popravena B.Bishopová. A soud pokračoval...
Odsouzeny byly Martinová, Goodová a Nurseová, i když ta téměř smrti unikla.
Téměř...
30.června soud odsoudil S.Wildsonovou a Alžbětu Howovou.Všechny popravy se konaly 19. července a těla byla nedůtojně pohozena do mělkých hrobů u popraviště, jen tělo R.Nurseové rodina tajně odnesla a pohřbila dle tradice.

Mezitím se dívky staly slavné a věřilo se, že jsou nezdolné. Byly zvány do okolních společenství, aby tam odhalily čarodějnice. Andover byl označen za semeniště čarodějnictví a místní se raději okamžitě začali přiznávat k herezi, protože jedině tak se mohli vyhnout popravě.
Do toho dívky začaly jmenovat důležité osobnosti, jsko např. Bradstreetovy bratry. Dudleymu Bradstreetovi a jeho bratru Janovi se ale společně s jejich manželkami podařilo uprchnout.
V Andoveru dívky z čarodějnictví obviňovaly už i psi, kteří byli na základě toho popravováni.
Když ale nařkly jednoho váženého muže z Bostonu, převrhl ten na ně ve vzteku stoly, vydal na ně zatykač za vraždu a požadoval na nich 1000 liber odškodného. Dívky raději odjely obviňovat jinam.

V Salemu zatím byli odsouzeni další- Proctorovi, J.Willard, G. Burroughs, G. Jacobs, M. Carrierová. Paní Proctorové byl soudem nabídnut odklad kvůli jejímu těhotenství a ten jí nakonec zachránil život.
K čarodějnictví se po tortuře přiznali i synové Carrierové, proti Jacobsovi svědčila vnučka, ale nakonec svou výpověď vzala zpět.
19.srpna se konala poprava, před kterou bývalý reverend Burroughs bezchybně odříkal Modlitbu Páně. Ani to mu však život nezachránilo. Když ho pohřbili do mělkého hrobu jako ostatní, vyčuhovala mu brada a ruka.
V září bylo vyslýcháno dalších 15 čarodějnic, 4 se přiznaly a popravě unikly.Další tři se vyhnuly díky těhotenství nebo rychlému útěku z vězení, zbylých 8 bylo pověšeno 22.září, a ještě předtím, 19.září, byl usmrcen G. Corey, protože se nenechal vyslýchat.
Koncem září proběhly poslední popravy.
Duchovní představitelé kolonie proti této hysterii začali silně vystupovat, protože počet udavačů vzrostl v této malé kolonii na více než 50 osob. Dívky také obvinily manželku královského guvernéra ,Lady Phipsovou a to byla poslední kapka.
29.října byl soud Oyer and Terminer rozpuštěn, v lednu 1693 byly dořešeny poslední případy, které byly věšinou propuštěny, protože se jim dostalo řádnějšího soudu. Usvědčeny byly jen 3 osoby a ty byly rychle popraveny. Naposledy soud zasedal 9.května.
Horečka v Massachsetts skončila.
Tituba byla prodána do otroctví, účastnící přelíčení byli sužováni nemocemi a neúspěchy až do své smrti, Parris byl nucen odejít, Ann Putnamová ml. veřejně prosila Salem Village o odpuštění.
R. 1703 byly popraveným uděleny zpětné amnestie, rodinám popravených bylo přiznáno finanční odškodnění...
To všechno už ale nikdy nesmyje krev desítek nevinných lidí z rukou tamní ikvizice a nezahojí rány, které zůstaly v srdcích nejbližších příbuzných obětí.


Čarodějnice z Bambergu:
: Bamberg, Německo
: tato událost proběhla ve 20.letech 16.století, Bamberg byl tehdy malý stát vedený Gottfriedem Johannem Jiřím II. Fuchsem z Dornheimu. Říkalo se mu také "Biskup čarodějnic" a za své desetileté vlády nechal postavit výkonné zařízení k popravování čarodějnic. Když se dostal k moci, čarodějnické procesy již probíhaly a od r. 1609 bylo popraveno min. 400 osob, ale pověstnou "korunu" tomu nasadil právě až Von Dornheim, který pro účely soudů s čarodějnicemi ustanovil placenou skupinu právníků a katů vedenou biskupem Friedrichem Fornerem a r. 1627 nechal postavit Hexenhaus, vězení pro čarodějnice pro 40 lidí i s velice různorodě vybavenými mučírnami. Měl i vlastní siť donašečů, která začala pracovat na plné obrátky okamžitě po oživení honů na čarodějnice v roce 1624. Obvinění se nekonala veřejně a tak nařčené osoby ani nemohly žádat o právní pomoc.

Torturu museli podstoupit všichni podezřelí a všichni se nakonec přiznali, že se spolčují s ďáblem.
To ale Von Dornheimovým katanům nestačilo a mučili nebohé i po doznání. I při cestě na popravu je štípali rožžhavenými kleštěmi nebo jim usekávali ruce.
Tomu všemu se samozřejmě nevyhnuli ani nejvyšší představitelé měst, Von Dornheim nechal mučit a popravit mnoho starostů, což využil ke konfiskaci jejich majetku.
Kdokoli s obviněnými soucítil nebo snad pochyboval o jejich vině, stal se také obžalovaným. Takto byl upálen v roce 1628 i vícekancléř diecéze dr. Jiří Haan i se svou rodinou, který se snažil procesy prověřit.
Ti lidé, kterým se podařilo z Bambergu uprchnout, žádali o pomoc císaře Ferdinanda. Ten se pokusil do Von Dornheimovy práce zasáhnout, ale setkal se s odporem.
Nakonec politická situace v letech 1630-31 přinutila Ferdinanda udělit plné moci proti perzekucím čarodějnic. Po smrti biskupa Fornera r. 1621 a Von Dornheima r. 1633 se situace také výrazně změnila. Císař Ferdinand vydal nařízení, že v dalších procesech musí být obvinění učiněná veřejně, každý má právo na obhájce a nesmí být konfiskován majetek.

Von Dornheim ale nebyl jediným fanatickým lovcem čarodějnic ve své rodině. Královský biskup Filip Adolf Ehrenberg, jeho bratranec, rozpoutal podobnou krvežíznivou mánii v Německém městě Würzburgu, kde od roku 1623 až do své smrti roku 1631 nechal popravit nebo upálit 900 lidí, mezi nimiž bylo i neuvěřitelných 300 dětí ve věku od 3 do 6 let.


Čarodějnice z North Berwicku:
: North Berwick, Skotsko
: čarodějnické procesy z let 1590-91 z North Berwicku se nechvalně proslavily svou děsivou brutalitou. Zúčastnil se jich i sám král Jakub VI. Dosud není známo, kolik obviněných ze všech 70 lidí bylo poraveno ani kolik jich zůstalo ve vězení či bylo propuštěno.

Mezi obviněnými z čarodějnictí se objevila služka Davida Seatona z městečka Tranet, Gillis Duncanová. Ta prý dokázala uzdravit každou nemoc a v noci se prý vytrácela z domu. Její pán ji podezříval z paktu s ďáblem a tak ji začal sám mučit- prsty jí stáhl do svěráku a okolo hlavy jí uvázal provazy, jenž pak začal utahovat. Když se ani poté služka nepřiznala, dal ji pečlivě prohledat. Výsledkem bylo na krku nalezené "čarodějnické znaménko". Duncanová se musela přiznat.
Služka byla zatčena a nucena jmenovat...
John Fian- ředitel školy a údajný vůdce covenu, Agnes Samsonová- postarší vážená dáma z Haddingtonu, Euphemie Macleanová a Barbara Napierová z Edinburgu,... To je jen zlomek jmen těch, kteří se stali obviněnými z čarodějnictví.
Podle Duncanové chtěla Macleanová zabít svého muže a Napierová prý tak již učinila. Samsonová byla předvedena před krále, ale odmítla přiznat vinu. Byla tedy oholena a na genitáliích jí našli čarodějnické znaménko...
Následovalo mučení- by připoutána ke zdi cely železným řetězem se čtyřmi hroty, které jí byly vraženy do úst. Hlavu jí obvázali provazy a utahovali, nenechali ji spát,... Samsonová se zhroutila a přiznala se absolutně ke všemu. Byla odsouzena ke smrti upálením.
V lednu 1591 byl upálen J. Fian, který byl předtím surově mučen. Svou herezi přiznal, ale následně ji odvolal, ani to mu však život nemohlo zachránit.
Téhož roku zemřela Macleaová, také na hranici. Králi se zřejmě zalíbily její rozsáhlé pozemky, které mu její smrti připadly a které pak jako dar věnoval siru J. Sandilandsonovi.
Barbara Napierová se prý zase podle obvinění stýkala se známým nekromantem Richardem Grahamem. Napierová začala tvrdit, že je těhotná, to proces s ní pozastavilo a nakonec byla osvobozena.
Později byl údajnými čarodějnicemi obviněn z nekromancie i Jakubův nepřítel hrabě Bothwell, který byl uvězněn na Edinburgském hradě. Odtud se mu ale podařilo utéct.
Šílenství kolem čarodějnic pomalu vyšumělo.


Čarodějnických procesů byla opravdu spousta. A všechny byly odporné a nelidské. Není žádný, který by byl horší, protože všude byli mučeni nevinní lidé, bylo pácháno fanatické zlo a působen strach. Byla potlačována lidská svoboda, ignorována základní lidská práva a překrucováno opravdové Boží učení o lásce a toleranci. Šílené hony na čarodějnice zůstanou jednou provždy krvavou skvrnou na listech naší společné historie, kterou již nikdo nesmyje. Na nás je, aby se podobná zvěrstva už nikdy neděla.

30.11.2007 16:25 | Autor: BOUDICEA | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se